Sophie a Henry 5

Nevěděla, že se Henry vydal stejným směrem a když zahlédl na břehu její oděv, chtěl ji zavolat. V poslední chvíli si všiml, že stojí v řece zcela nahá. Nedokázal odtrhnout zrak, jak tam tak stála a polévala se vodou, jak se něžně dotýkala rukama těžkých bělostných ňader.

Cítil těsno v kalhotách, když ji pozoroval, jak se předklonila a namočila si vlasy. Vzápětí se narovnala, zvedla ruce a mnula si vlasy.
„Oh,“ vydechl vzrušeně při pohledu na smyslnost, kterou představovala. Ani si neuvědomil, že vystoupil ze svého úkrytu, aby na ni lépe viděl.
Opět se předklonila a namočila vlasy, vzápětí prudce pohodila hlavou dozadu, až kapky vody létaly kolem.
Vracela se pomaloučku ke břehu a cestou se neustále dotýkala svého těla, jakoby se ani nemyla.
Podívala se ke břehu a konečně si všimla muže, který tam bez hnutí stál a sledoval ji. Dělala, jakoby nebyla nahá, jakoby mu šla po cestě vstříc. Nespustila z něj oči, hypnotizovala ho a on se nezmohl na odchod, cosi mu říkalo: Zůstaň.
Naprázdno polkl, když voda postupně odhalovala její oblé bříško, klín, bělostné nohy…
Vystoupila na břeh, stála od něj sotva pár kroků, hrudník se jí prudce zvedal, jak zrychleně dýchala, voda z vlasů jí stékala po zádech, když si teprve uvědomil, v jaké jsou situaci.
„Já…,“ zašeptal a zklamal ho hlas.
Zvedla ze země košili a udělala další krok, aniž by přerušila oční kontakt, stála už docela blízko.
„Co?“ pověděla tiše, držíc košili stále v ruce.
Místo odpovědi se otočil a odcházel pryč.
Zklamaně ho sledovala. Najednou se roztřásla, snad zimou, snad nenaplněnou touhou, jež se neobjevila jen tak, náhodou.
Henry se vrátil k ohni, pořádně přiložil dříví a vydal se na druhou stranu k řece. Potřeboval teď být chvíli sám. Opřel se o strom, skrytý před zraky cizích očí, a s jejím nahým obrazem ve své mysli ulevil svému chtíči.
Když se vrátil, chystala zrovna na zemi provizorní lůžka. Vedle sebe?
Lehla si k ohni a čekala, kdy se uloží i on.
„Byla jsi…“ začal nesměle. Neodolatelná, nahá, nádherná, dodal v duchu. „Nechtěl jsem…“ nevěděl jak dál.
„Nemusíš se omlouvat,“ přerušila ho.
Otočila se obličejem k němu, ozařoval jej zlatý žár ohně. Zkoumala jeho výraz, zda se jí to jen zdálo nebo opravdu zahlédla na okamžik jiného muže.
„Ani já nemohla odolat, líbilo se mi, jak jsi tam stál, viděl jsi mě nahou. Přistihla jsem tě, jak mě sleduješ, ale přesto jsi zbaběle neodešel.“
Pohled mu opravdu změkl, když se přiznala. Cítila tu zář, která z něj vycházela. Jiskřily mu oči láskou.
Nevěděla, že se na něj dívá stejným pohledem, že on je jejím zrcadlem, stejně jako ona jeho. Nevěděla, že i on poznal, co září z ní a nebylo to jen dnešním večerem. Zlomil se v nich odpor a odmítání a rodila se v nich vzájemná láska. Už nikdy nebudou stejní jako dříve.
Jejich pohledy se do sebe vpíjely, dokud se neodhodlala ho políbit. Pomalu a opatrně, jakoby ho teprve poznávala.
Překvapila ho, avšak nenaléhal, i on ji neznal, najednou si to uvědomil, že nemůže spěchat, i když po ní touží tak moc. A tak, po pár minutách, se kousek odtáhl, pohladil ji hřbetem ruky po tváři.
„Měli bychom spát,“ zašeptal.
„Ano, půjdeme,“ souhlasila stejně tiše.
Znovu ho lehce políbila, jejich rty byly jako pírko.
Pak se volnou rukou objali, jakoby tak spávali odjakživa.